Multikulturalismus je spíše nepřítelem kultur

/převzato z časopisu Referendum/
Multikulturalismus je bytostně univerzalistickým konceptem, kterému se mají všechny kultury podřídit tím, že zruší hranice prostoru, který považují za svůj a který si chtějí chránit. Obrozenecká národní myšlenka byla přesně opačná.
I.
Rád bych se zmínil o jedné vcelku banální osobní zkušenosti. U vesnice Chudolazy je socha jistého svatého, který je považován za patrona motoristů. Projíždějící auta proto sochu zdraví, aby je na cestách chránil. Dříve se tak dělo troubením, dnes spíše blikáním. Nezdraví ji pochopitelně všichni, jen ti, co o pověře vědí.
Myslím, že na silnici není příliš časté, aby člověk cítil k ostatním motoristům záchvěvy sympatie, spíše tomu bývá naopak. Přesto jsem na sobě mimoděk zpozoroval, že pozdraví-li řidič přede mnou sochu světce, začnu ho vnímat jinak. Je to najednou pro mě našinec, zná to tu, je svým způsobem zdejší…
Možná se vám už stalo, že vás někdo proti očekávání nepozdravil. Potkali jste v domě neznámého člověka, pozdravili jste ho a on prošel kolem mlčky. Pozorovali jste, jaké to ve vás vyvolává pocity? Mimochodem na podobném principu jsou založeny některé psychologické experimenty používané i při názorné výuce. Přirozenou reakcí je vztek, agresivní pocity vůči dotyčné osobě, která nedodržela kulturní zvyklost.
Existuje názor, že podstatným úkolem nejrůznějších drobných rituálů a zvyků je tlumit agresivitu.

II.
Ve 13. století podporoval Přemysl Otakar II. a jiní panovníci kolonizaci českých zemí německými osadníky. Začala se tak využívat dosud neobdělávaná zemědělská půda a státu z toho plynul ekonomický prospěch.
V roce 1945 bylo německé obyvatelstvo z českých zemí za krutých podmínek vyhnáno a mnozí při tom byli zavražděni. Přesto česká společnost jako celek tento akt zatím neodsuzuje. Mnozí ho vnímají jako nezbytný, asi jako když napadený člověk zabije útočníka v sebeobraně. Neměli snad nacisté v plánu český národ zlikvidovat?
Zděděné kulturní identity jsou v pojetí liberálního multikulturalismu pouta, která je třeba permanentně zpřetrhávat v zájmu emancipace a univerzální svobody.
Z uvedeného historického vývoje, který není v evropských dějinách ojedinělý, by bylo možno vyvodit ten závěr, že je lépe nepodporovat příliš přistěhovalectví, neboť dosáhne-li určitá etnická skupina výraznějšího podílu na populaci té které země, může to mít destabilizující vliv.
Takové poučení se však neujalo. Vysloví-li dnes někdo myšlenku, že bychom měli zaujímat k přistěhovalectví opatrný postoj a eventuálně upřednostňovat přistěhovalce z kultur nám blízkých, vystavuje se prakticky zákonitě osočení z xenofobie, rasismu či fašismu.
Proti údajné xenofobii se staví představa multikulturalismu, který na jedné straně odmítá restriktivní politiku vůči přistěhovalectví, na druhou stranu ale odmítá i asimilaci nově příchozích. Mají údajně právo ponechat si svou původní kulturu, pokud budou dodržovat zákony země.
Je v tom jistý paradox. Evropské národní státy se staly už povětšinou natolik homogenní, že v nich etnické konflikty příliš nehrozí, natož etnické čistky. Jelikož však takové čistky odsuzujeme, reagujeme v této tak, že děláme vše pro to, aby dosažená národnostní homogenita byla co možná nejvíce narušena. To, co v dějinách nikdy doopravdy nefungovalo, bude muset nyní fungovat, protože my jsme se rozhodli, že je morálně zavrženíhodné, aby to nefungovalo.

III.
Politolog Pavel Barša vymezuje multikulturalismus takto: „Přijímací společnost má právo pouze po přistěhovalcích žádat přijetí základních politicko-právních institucí, nemá však právo po nich žádat opuštění jejich etnických kořenů, zvláštních životních zvyků a náboženského přesvědčení, pokud nejsou tyto zvyky a přesvědčení v rozporu s nejzákladnějšími hodnotami liberálně-demokratického zřízení.“
Tato definice vyvolává řadu otázek i námitek. Co se myslí oněmi politicko-právními institucemi? Zákony? Zákony jsou špičkou ledovce, jen menší částí toho, co reguluje chování lidí v rámci jedné kultury. Právní systém není přenositelný z jedné země do druhé bez ohledu na její tradice právě z toho důvodu, že zákony jsou navázány na kulturní zvyklosti a nepsané normy.
Další nezodpovězenou otázkou je, zda se máme takto tolerantně chovat k již usedlým přistěhovalcům, nebo to znamená, že nesmíme odepřít pobyt či občanství nikomu, kdo o ně stojí a deklaruje, že chce dodržovat naše zákony? Pokud bychom přijali druhou variantu, mělo by to závažné důsledky. Znamenalo by to například, že veřejný prostor, který sdílíme s ostatními členy společnosti, není naším společným majetkem, ale spíše územím nikoho, do kterého má právo vstoupit kterýkoliv cizinec a prosazovat zde své náboženské, národní, kulturní či jiné zájmy.
Pokud naopak uznáme, že je v pořádku uchazeče o pobyt či občanství odmítat, pak je možné přijetí občanství podmínit víceméně čímkoliv, co není lidsky ponižující – tedy i tím, aby příchozí přijali národní identitu hostitelské země.
Příznivci multikulturalismu například uznávají, že důležitou podmínkou občanství je znalost jazyka a připouští, že legitimní součástí integrace je vzdělávání přistěhovalců v příslušném jazyce. Na druhou stranu přiznávají přistěhovalcům právo nadále používat svůj původní jazyk. Obojí je v principu v pořádku. Co to ale znamená pro praxi? Může se stát, že zatímco ve druhé generaci bude právo ponechat si dvojjazyčnost vnímáno jako projev tolerance, v páté generaci se už stane z povinnosti ovládat majoritní jazyk symbol útlaku.
Jednoduše řečeno: Pokud vezmeme za základ našich úvah tezi, že je nepřípustné vyhánět lidi z jejich domovů, pokud si řekneme, že všechny dříve usedlé etnické menšiny jsou u nás doma a mají tu své domovské právo, o to větší zodpovědnost pak leží na rozhodnutí, komu dalšímu je možné poskytnout na tomto území domov.

IV.
Za válečné hrůzy 20. století je často obviňován nacionalismus. Dokonce je mu přičítána vina i na obou světových válkách, ačkoliv jejich hlavní příčinou byl spíše imperialismus než nacionalismus. Zejména jsou však nacionalismu přičítány různé pokusy o etnickou homogenizaci určitého území takovými prostředky, jako je masové vyhánění či vyvražďování obyvatelstva. To pochopitelně motivuje různé antinacionalistické postoje.
Jednak je v moderním diskurzu demaskována samotná nacionalistická ideologie jako lživá. Národ je pouhý konstrukt, který si vymysleli nacionalisté. Známá je věta sociologa Arnošta Gellnera: „Nacionalismus není probuzením národů k sebevědomí: nacionalismus vynalézá národy tam, kde nejsou.“ Podle Gellnera nacionalismus neexistoval před rokem 1789 a do té doby neexistovaly ani národy. Na vysvětlenou je třeba dodat, že Gellner rozlišuje mezi nacionalismem (právo národa na vlastní stát) a prostým šovinismem.
Druhým projevem antinacionalistického cítění je patrná politická snaha oslabit nacionalismus, k čemuž má přispět i evropský projekt a propagace evropské identity: „Nebuďte nacionalisty, buďte Evropany!“ Vedle evropanství je také módní mluvit o Evropě regionů. Evropská a regionální identita, které jsou dobré, mají oslabit národní identitu, která je špatná.
Stojí však za pozornost, že zlo, které je připisováno nacionalismu, existovalo i před jeho údajným vznikem. V našich dějinách nebylo jenom vyhnání českých Němců, bylo zde také vyhnání nekatolíků po bitvě na Bílé hoře. Další příklady, které bychom dnes mohli označovat za genocidu, nacházíme v dějinách od antiky po novověk: vyhnání Maurů z Pyrenejského poloostrova, vyvraždění hugenotů ve Francii atd.
V 18. století se osvícenská Evropa dívala zpátky na tyto temné události s neskrývaným odporem. Část francouzských intelektuálů činila za tyto hrůzy odpovědné přímo náboženství a přiklonili se proto k ateismu. Jiní tvrdili, že jde o náboženský fanatismus, proti kterému je třeba prosadit náboženskou toleranci. Prosadilo se svým způsobem obojí, vyhlazovacích válek se však lidstvo nezbavilo.
Je nanejvýš sporné, že vymýcení nacionalismu či dokonce odmítání národní identity učiní do budoucna lidstvo mírumilovným. Chybí zde klíčová otázka po rozdílu mezi legitimním vlastenectvím a agresivním nacionalismem.
Zatím se ani nezdá, že by multikulturalismus přispěl k národnostnímu smíru uvnitř evropských zemí. Problematické jevy jako národní separatismus, islamismus či podpora extrémní pravice jsou spíše na vzestupu, přestože se učinilo mnoho pro to, aby byly projevy nacionalismu a xenofobie oslabeny.

V.
Demokratický západní model státu se odvolává na koncept společenské smlouvy. Lidé vytvoří státnost tím, že se dohodnou na ústavě. Jak zdůrazňuje britský filosof Roger Scruton, samotnou podmínkou vzniku takové smlouvy je již existence společnosti. Americká ústava začíná slovy: „My lid…“ Scruton k tomu podotýká: „Který lid? No ovšem, my; my, kteří již patříme k sobě a jejichž historická pouta budou nyní přepsána do zákona. Společenské smlouvě můžeme dát smysl jen za předpokladu nějakého takového předsmluvního my.“
Můžeme se na to podívat také tak, že podmínkou existence společnosti a tím i státu je sdílená loajalita. Ta se napájí emocionálními vazbami a vědomím trvalosti závazku, který se týká nejen nás, ale i minulých a budoucích pokolení. Nejednou se objevil názor, že příklon k národu dal sekularizovanému Evropanu náhradní koncept nesmrtelnosti. Jde však hlavně o to, že zodpovědnost za společný prostor souvisí s vizí pokračování a budoucnosti v podobě dalších generací.
Multikulturalismus proti této zděděné loajalitě staví zčásti implicitně a zčásti vědomě ideál svobodně uzavíraných kolektivních identit. Nejenže se mohu kdykoliv rozhodnout změnit občanství, ale zároveň mám právo se hlásit ke kterékoliv etnické či náboženské identitě a brát si z nich, co se mi zlíbí.
Multikulturalismus v tomto ohledu není přítelem kultur, ale mnohem spíše jejich nepřítelem. Kulturní rozrůzněnost, která je podmíněna prostorově, historicky a je výsledkem dlouho trvající evoluce, tato rozrůzněnost je vnímána jako cosi nahodilého, s čím je možné volně experimentovat.
Zděděné kulturní identity jsou v pojetí liberálního multikulturalismu pouta, která je třeba permanentně zpřetrhávat v zájmu emancipace a univerzální svobody. Trochu to připomíná Trockého vizi permanentní revoluce. Multikulturalisté ovšem nečerpají své ideje z trockismu nýbrž z Michela Foucaulta.
Multikulturalismus je bytostně univerzalistickým konceptem, kterému se mají všechny kultury podřídit tím, že zruší hranice prostoru, který považují za svůj a který si chtějí chránit. Obrozenecká národní myšlenka byla přesně opačná: Diverzita kultur je hodnotou. Každý národ má právo ba dokonce povinnost uskutečnit svou specifickou cestu k univerzálnímu lidství, neboť v tom spočívá jeho příspěvek lidskému rodu.
Celý tento spor odkazuje na obecnější nevyslovenou otázku: Byla dřív kultura, nebo člověk? Podle multikulturalismu člověk předchází kulturu, proto její dekonstrukce může člověka osvobodit. Pokud konzervativní myslitelé tvrdí, že multikulturalisté nenávidí svou vlastní kulturu a milují všechny ostatní, pak v prvním bodě nejsou daleko od pravdy, ve druhém se ovšem mýlí.
Jestliže člověk předchází kulturu, pak dává smysl teze, že autentické lidství lze realizovat navzdory kultuře či proti kultuře, ta je totiž jen nástrojem zotročení. Pokud je ovšem kultura podstatou člověka, pak je třeba autentické lidství realizovat skrze kulturu a jiná možnost tu není.

VI.
Důrazem na propustnost hranic, ať už mezi státy či identitami, se multikulturalismus v jistém ohledu podobá ideologii volného trhu. Hranice jsou jen překážkami v uskutečnění svobody. To, že se nástup multikulturalismu časově shoduje s nástupem neoliberalismu, má zřejmě své sociální příčiny, byť jde o myšlenkové směry z opačné části politického spektra.
Krajní podobu volnotržní ideologie představuje libertariánství s jeho požadavkem na úplné zrušení státu. M. Rothbard ke zrušení státu říká zhruba toto: „Zkusme to. Co se může stát? V nejhorším stát vznikne znovu.“
Co se může stát, je zřejmé. Odstraní se překážky násilí, neboť stát si na svém území vyhrazuje na násilí monopol. Uvolněný prostor zaujmou soupeřící mafiánské kliky, z nichž některá zvítězí a vytvoří něco velmi podobného státu. Je to bolestivý proces s nulovými výsledky.
Experiment s dekonstrukcí identit představuje podobně radikální koncept, ač možná na první pohled tak nepůsobí. Otázka po etickém rozměru takového experimentu je dosti závažná. Pro ilustraci se nabízí paralela k jistým psychiatrickým léčebným pokusům, v nichž se měly problémy pacientů odstranit vymazáním dospělé mysli, návratem do infantilního stádia ke stavu tabula rasa lidské duše, která pak měla být přepsána něčím lepším. Chtít vymazat naučené identity je koneckonců podobné jako chtít vymazat socializaci.
V současnosti dochází k tomu, že potomci muslimských přistěhovalců v západní Evropě se nezřídka identifikují s mezinárodním islamismem, jehož konečným cílem je destrukce západního typu státu.
Lze se setkat s názorem, že multikulturalismus měl odpověď na začlenění jejich rodičů při zachování specifické etnicity, identita těchto potomků je však něčím jiným, tady jde o univerzální ideologický koncept přináležitosti ke světové islámské umně, ke které se mohou přiklonit i lidé nemuslimského původu. Tento názor jako by říkal, že jde jen o jakýsi omyl dějin, který se vlastně nedal ani předpokládat.
Domnívám se, že jde ve skutečnosti o jev zákonitý. Pokojné soužití etnických menšin s majoritní společností je možné, dokud mají menšiny důvod respektovat dominanci majoritní kultury. Tento důvod zpravidla zmizí, pokud je skupina natolik silná, aby mohla aspirovat na to stát se politickým subjektem nahrazujícím roli státu.
Nutnost učit se většinový jazyk se v takovou chvíli může stát jařmem, vlastní jurisdikce oprávněným nárokem atd. To, že v takovém případě každý eventuální pokus o restauraci tradičního světa přerůstá v něco jiného, než čím chce být, tj. v moderní politický program a ideologii, to už vyplývá z podstaty věci.
Kromě toho v muslimském světě hraje příslušnost k univerzálnímu společenství věřících dominantní roli, proto se tam nikdy nedařilo prosadit národní myšlenku, byť by mohla přispět ke stabilitě v regionu. Ostatně ani slovanské muslimské obyvatelstvo na Balkáně se nepodařilo přesvědčit, že jsou příslušníky stejného národa jako jejich okolí, s nímž sdílí jazyk.
Představu o tom, že hranice znamenají nesvobodu, je třeba odmítnout. Hranice mezi „my“ a „oni“ nejsou nástrojem útlaku. Národní stát není sice ve všem ideální, ale má jednu přednost. Je to instituce, která dokázala zajistit dlouhodobý mír.
Říká se, že dobré sousedy dělá dobrý plot. Tuto lidovou moudrost by si mohli připomenout ti, kteří chtějí hranice zrušit. Nejsou-li hranice, pak nevím, kde je můj prostor, ať už jako bytosti individuální či společenské. Mohu si sice prostor kdekoliv nárokovat, ale také jsem kdekoliv ohrožen ve své jistotě nároky druhých.
Logickým vyústěním je agresivita, která v ideálním případně vede k nastolení nových hranic, ovšem nikoliv bez újmy. Stanovovat hranice je ostatně biologický princip agresivity. To platí pro vztahy mezi jedinci i mezi skupinami. Lakonicky řečeno: Kdo chce udržet mír, měl by pečovat o respektování hranic.
Adam Votruba